Sportem ku zdraví aneb co jsem se v mládí nenaučila...

Můj vztah ke sportu není nijak valný…Ne že bych byla přímo pecivál, ale většina sportovních disciplín, vyjma lehké turistiky (ovšem ne moc do kopce) mě prostě už od mala děsí. 

Netuším, zda je to dáno pouze mou vrozenou neschopností, či jak hluboce se na mně podepsal můj učitel tělocviku ze základní školy -  tvrďas Šimánek.

Učitel Šimánek běhal do školy každé ráno z dvacet kilometrů vzdálených Hořic lehkým klusem, a trochu jsme ho při tom podezírali, že cestou stíhá ještě střílet ze vzduchovky a házet granátem…Když nás dívky o hodinách tělocviku proháněl po polích, švihal při tom ty poslední zoufalkyně proutkem, snažíce se je tak povzbudit k lepším výkonům…

„Makéééj!!…Pohni zadkééém!!“…Řval a při tom se tak nějak zvráceně usmíval…

Jednou, právě když mě švihal přes mou kyprou zadnici, se mi ve stresu podařilo zakopnout a upadnout tak blbě, že jsem si přivodila otřes mozku… Naštěstí… Šimánek mě pak konečně nechal funět svým tempem, daleko za ostatními, a proháněl proutkem raději sportovně založenější Aničku Frýdovou.

Ani v míčových hrách jsem nevynikala. Při vybíjené jsem pouze zmateně pobíhala a při házené jsem chytla míč tak nešťastně, že jsem si zlomila malíček…Od té doby jsem byla od míčových her osvobozena a mohla jsem pouze fandit. Když se mi později podařilo si při seskoku z žebřin ještě zlomit kotník, zlomil nade mnou Šimánek pomyslnou hůl nadobro a nechal mě pouze nacvičovat Spartakiádu.

 Ve druháku na střední jsem dostala šanci uplatnit svůj sportovní talent na lyžařském kurzu. Jednalo se o kurz lyžování na běžkách, a mým štěstím bylo, že jsem k tomuto účelu vyfasovala školní běžky značky Ukrajina…Jednalo se o jakási dřevěná prkénka, na která se po kratší jízdě nabalila silná vrstva sněhu…Na rovině to byl záhul, Má chvíle slávy však nastala v okamžiku, kdy jsme byli nuceni zdolávat strmé sjezdovky. Zatímco ostatní postupně odpadávali, já jsem si to v klidu mastila šusem a cestou se ještě odstrkovala hůlkami, abych se jako vítěz doplácala do kýženého cíle.

 V pětadvaceti letech jsem se omylem zamilovala do sportovce… Zaujala jsem ho svým sportovním výkonem na firemní akci ve vinném sklípku, kde jsem jako jediná žena vydržela popíjet až do rána. Za rozbřesku jsem si s ním v alkoholovém opojení domluvila, že vyzkouším paragliding, a než jsem stihla vystřízlivět, vznášela jsem se nad Pálavou. Sportovec Michal z toho zřejmě usoudil, že vydržím všechno, a jako dárek k narozeninám mi daroval poukaz na lyžařský zájezd do Alp.

S hrůzou jsem si uvědomila, že na sjezdovkách jsem naposledy stála, když mi bylo čtrnáct. Tehdy jsme byli na lyžařském kurzu se základkou, a pan učitel Šimánek poté, co viděl můj desátý pád z vleku značky Poma, mě raději nechal jít nahoru pěšky…

 „Prostě kus vyjdi, kus sjeď Lucie, a hlavně si proboha nezlom nohu!!“...

Abych zájezd přežila, musela jsem se pečlivě připravit. Nejprve jsem napsala Ježíškovi, aby mi k Vánocům nadělil lyžařskou výbavu. Ježíšek nezklamal a mohla jsem tedy začít trénovat… Na přípravu jsem přizvala kamarádku, abych Michala svým lyžařským uměním rychle neodradila.

 Záhy se ukázalo, že:

A) lyže jsou příliš dlouhé (o 20 cm vyšší než já-Ježíšek je asi běžkař!!!) a tudíž se s nimi nedá zatáčet

B) a boty zase příliš malé (po dvou dnech lyžování mi zčernaly palce u nohou!!) 

V Alpách jsem přišla na to, že můj přítel je nudný suchar.

 „Proč bychom si chodili někam posedět, když můžeme sedět na pokoji?"

A na černé sjezdovce přišel můj přítel na to, že jsem nemehlo a hysterka.

 „Tohle že mám sjet, chceš mě zabííít???!!!! Nikdýýý!!!“ Ječela jsem  a věděla, že je konec.

Na sportování jsem od té doby zanevřela. Krom občasných nenáročných výletů do přírody a na procházky se psem nic adrenalinového nezkouším. Až jarní dlouhý nucený pobyt v karanténě mě donutil návyky přehodnotit a já se při pohledu do zrcadla rozhodla, že začnu běhat…

Můj „bůhvípokom“ sportovně nadaný syn byl z nápadu nadšen a hned mi nabídl, že mi bude dělat trenéra.

Nastal den D a my vyrazili po rovinaté trati k místnímu rybníčku.

„Jéžiš mami, jak to našlapuješ?!...To musíš na špičky!

Nemáchej tak těma rukama!

Nefuň!!

Makééééj mamííí!! To dáááš!!!“ Křičí na mě synek a zvráceně se usmívá…

Ve stresu zakopávám o kámen a podvrkávám si ten svůj kdysi zlomený kotník.

Ležím na posteli s ovázanou nohou a už vím, že to nedám.

Sportovní disciplíny jsou mi zřejmě navždy odepřeny.

Ale ještě nezoufám… Právě se učím hrát šachy.

obrázek-zdroj: https://pixabay.com/cs/