Chatrč mého strýčka aneb prázdniny v divočině

„Pojeďte o prázdninách ke mně na chatu, to si užijete!“ navrhl nám jednou v zimě strýček. „Jooo, pojedém mami, žejooo!“ Zajásal můj tehdy šestiletý synek a očka se mu šťastně rozzářila. Mně se očka také rozzářila. Ale hrůzou... 

Ano. Správně jsem tušila, že výlet s mým dobrodružným strýcem bude jako vždy plný překvapení.

„Nebojte se, kamínka tam jsou, zatopím, mám tam i plynový vařič, uvařím, posedíme večer u ohýnku, budeme pozorovat hvězdičky, a to bude paráda! V divočině!“  

Sešrotovala jsem výraz „v divočině“ a v hlavě se mi rozblikala červená kontrolka.  Ale protože jsem v mládí strávila každý víkend na vandrech pod širákem, řekla jsem si nakonec proč ne, trocha toho dobrodružství synka jenom zocelí.

Chatu strýček zdědil na podzim po svém tatínkovi, mém dědečkovi, kdesi na Slovensku u Topolčan, kde jako malý trávil dětství. Měl k ní tedy vztah notně nostalgický. Rozhodli jsme se, že se tam pojedeme podívat hned o jarních prázdninách, které toho roku vycházely na polovinu března.

Zatímco já jsem nabalila spacáky, bundy, svetry, baterky, pláštěnky, deky, řízečky, koláč, konzervy, věnec vuřtů, chleba, kávu, čaj, vodu, lékárničku, inkoustové pero a synovu písanku, strýček si vzal basu piv, dvě lahve slivovice, francouzský koňak, zálesácký nůž, otvírák, toaleťák, čtyři tatranky, cibuli a slaninu.

Když jsme vyjeli na dálnici, záhy zjistil, že zřejmě doma zapomněl to nejdůležitější, a sice léky na vysoký tlak. Neváhal, zastavil na krajnici a šel štrachat v kufru, jestli je tam náhodou neobjeví. Při představě, že nás brzy smete první kamion, mě polilo horko, a mít ty léky při ruce, hned bych si pár ďobla. Naštěstí je strýc brzy nahmatal v jedné z kapes u kalhot, tak jsme mohli v jízdě pokračovat.

Cesta ubíhala, strýček pustil rádio country a společně se synkem vesele pěli „Do rána toulám, do rána toulám, do rána toulám se jééén…“ Občas se zastavilo na odpočívadle, strýc zalovil, vytáhl prkénko, zalovil podruhé, vytáhl nůž a slaninu, já rozdala chleby a notně posilněni, vyrazili jsme dál.

Po sedmi hodinách jízdy jsme se konečně začali blížit k cíli. Skončila vesnice a my odbočili na polní cestu, vedoucí k lesu. V lese už cesta plná výmolů pokračovala do příkrého kopce. Brzy jsme zastavili u rezavých vrat, které bylo přes houští sotva vidět.

Strýc je s námahou otevřel a dál…dál už se rozkládala jen divočina. Obtěžkáni spacáky, batohy a proviantem, prodírali jsme se houštím, z kterého se náhle před námi vynořil obrys dřevěné boudy, připomínající kůlničku na dříví

„Tak, to je moje chata.“ Oznámil nám pyšně strýc.

„Strejdo, to není chata, to je chatrč!“ Pravil synek a vyděšeně vzdychnul.

Já jsem mlčela. Bylo mi jasné, proč se mi prvně při slově „divočina“ rozblikala červená kontrolka. Teď už ale nebylo cesty zpět.

Strýc také mlčel. Beze slov ometl z dveří pavučiny a pomalu je otevřel. Za nimi se rozkládala místnost plná haraburdí. Na zemi trůnila sekačka, křovinořez a pila, které, jak bylo z okolí chatrče patrno, strýc dosud ještě ani jednou nepoužil.

 Také tam bylo jedno křesílko, notně prožrané od myší, tři rozviklané židle a zchátralá palanda s molitanovými matracemi. V rohu trůnila rezavá kamínka, v nichž se evidentně topilo naposledy v době poválečné. Dále tam byla polička s rodokapsy, kbelík, pár hrnců, několik otřískaných hrníčků, dva talíře, tři lžíce a plynový vařič. Stůl v chatrči nebyl. Asi proto, že by se tam už nevešel. Také tam nebyla elektřina ani voda.

Vše, co se tam nacházelo, bylo notně pokryto prachem, pavučinami a místy i myšími hovínky.

Na jedné z židlí strýc objevil zaprášenou slivovici a zajásal. Popadl dva hrníčky, rukou z nich vymetl prach a pavučiny a chtěl nám nalít panáka. Odšroubovala jsem rychle lahev a nalila si z ní do hrdla rovnou dvě rundy. Špinavý hrnek jsem s díky odmítla.

Syn chvíli vše zhnuseně pozoroval a poté nám oznámil, že si nutně potřebuje odskočit.

„Jooo záchod…nooo…je to taková kadibudka, najdeš ji támhle doooole pod strání.“ Řekl strýc, vylovil z batohu toaleťák, podal ho synkovi a rukou máchl kamsi do divočiny, aby mu naznačil, kudy asi tak přibližně se mají jeho kroky ubírat. K mému údivu syn nic nenamítal a vyzbrojen toaleťákem, poslušně odkráčel do houští.

Zřejmě si potřebuje v klidu zpracovat všechny ty vjemy, usoudila jsem a hrkla do sebe další rundu.

„Uvaříme si kafíčko!“  napadlo rychle strýce, když viděl, že ani po třech rundách se netvářím na jeho úžasnou chatu moc nadšeně.

Unavena po dlouhé cestě jsem s kafíčkem ráda souhlasila. Hrnečky i hrnec jsem ale před použitím pečlivě vymyla vodou z petky. Strýc mezitím připravil plynový vařič, vytáhl sirky a snažil se ho zapálit…

„A kruci,“ ulevil si po chvíli marného snažení. „Ta lahev s plynem už je prázdná a já si zapomněl vzít novou. No tak si dáme aspoň pivo! “ Pravil strýc s neúprosnou Babicovskou logikou ve stylu „když nemáte vejce, tak tam vrazte strejce“, a odebral se k autu pro basu piv…

Mezitím se syn vrátil ze záchodové pochůzky.

„Tak jak to dopadlo?“ ptám se starostlivě.

„Noooo víš, mami, zašel jsem za první křoví, neměl jsem čas půlhodinu hledat tu jeho kadiboudu!“

Zatvářila jsem se chápavě a strýček také. „No dyť já tam taky nikdy nedojdu…Vlastně jsem tam eště nikdy nebyl!!!“ Zachechtá se a už otvírá dva lahváče.

K první večeři jsme spořádali řízky, strýc si postavil stan a my unaveni cestou, jsme jen oprášili matrace, zabalili se do spacáku a spali jak zabití.

Ráno jsem strýce donutila vysekat cestu k ohništi a kadiboudě a posekat alespoň plácek, kam bychom mohli umístit posezení. Židle jsem ometla a vyčistila, z křesílka vyhnala myši a vše jsem rozestavila kolem ohniště. Také jsem chtěla zprovoznit stoletá kamínka, než strýček zjistil, že se v komíně usadil párek vrabců. Tak jsme tedy alespoň místo plynového vařiče nad oheň umístili rošt ze sporáku a na tom jsme uvařili ranní čaj i kávu. Posnídali jsme koláčky, poobědvali guláš z plechovky a zbytek dne strávili na výletě po okolí.

Vlastně jsme všechno zvládli až na jedno. Syn byl v první třídě a dostal od paní učitelky dbalé krasopisu nelehký úkol na prázdniny – popsat deset stránek písanky.

Hbitě jsem spočítala, že to tedy vychází na dvě stránky denně a s jeho rychlostí mu to zabere každý den tak hodinu. Takže po večerech, zatímco my se strejdou jsme opékali buřty, opájeli se ohnivým mokem, zpívali trempské písně a zírali do ohýnku, můj syn, za svitu čelovky, poctivě opisoval. Seděl v křesílku, místo stolu měl jednu z židlí a aby se mu lépe psalo, písanku jsme mu podestlali Rodokapsy.

Když jsme se po týdnu vrátili domů a synek opět nastoupil do školy, vydal se písanku odevzdat paní učitelce. Vzala ji do rukou poněkud štítivě a nebylo divu. Sešit notně páchl kouřem, byl lehce zavlhlý jarní rosou, posledních deset stránek pokroucených, sem tam mastné skvrny od buřtů, sem tam černá šmouha od sazí. Písmo kostrbaté, až nečitelné.  Ale úkol byl splněn.  

„Proboha, to jsi snad psal v jeskyni!“ Vyjekla na synka učitelka.

„Ne, to jsem psal u ohně vedle naší chatrče!“ Odvětil pyšně a odkráčel středem.

Třídou to zašumělo, paní učitelka lehce zamžikala, poté vzala červenou propisku, poctivě s ní zakroužkovala mastné skvrny, podtrhala písmo a na závěr napsala: „Hrůza!!!“

Ano. S třemi vykřičníky.

Synka to naštěstí nijak nevykolejilo. Všichni spolužáci mu totiž záviděli, že měl ty nejdobrodružnější prázdniny.

 Prázdniny v chatrči.