Nejlepší léta jedné staré plachetnice...

Pamatuju si přesně ten den, kdy mi bylo třicet. Studovala jsem v té době v daleké Austrálii a uspořádala tam tak trochu nesmělou oslavu. 

Byl konec listopadu a v Austrálii bylo parné léto. Bydlela jsem v městečku Cairns blízko korálových útesů a tropických pralesů a byla jsem tam šťastná. Přesto jsem se tenkrát styděla…Styděla jsem se za to, že už mi je neuvěřitelných trapných třicet let!  Moc mi nepomohl ani kamarád Albert, který mi tehdy namaloval vlastní přání. Byla na něm loď, plující po moři a dole připsáno „Tak šťastnou další plavbu životem, Ty stará plachetnice.“

Musíte uznat, že po takovém přání se člověk neubrání pocitu, že už má zkrátka ta nejlepší léta za sebou.

Pamatuji si i den, kdy mi bylo čtyřicet.

Přesto, že jsem se snažila to tajit, kolegům v práci toto významné datum neuniklo a uspořádali mi oslavu. Jako hlavní dar jsem obdržela obrovskou skleněnou mísu, na níž byla dekorace ve tvaru značky „jeďte čtyřicítkou“, aby mi ten památný den navždy připomínala. Na mísu jsem doma zírala týden, pročež jsem zjistila, že kdykoli ji vidím, zachvátí mě panika. Uložila jsem ji tedy do sklepa, hned vedle kufru, na jehož dně se nachází přání pro starou plachetnici.

Ta plachetnice i ta značka mají v sobě určitou symboliku. Stará plachetnice, plující po moři života stále větší rychlostí, se totiž už řítí k místu, kde bude napsáno: „Jeďte padesátkou“.

Dost se té neodvratně se blížící chvíle bojím. Proto říkám raději předem:  "Zapomeňte na stahovací bombarďáky, zahřívací lahev do postele, poukaz do lázní a podobné šílenosti! Nepotěší mě dokonce ani lahev 50-tileté whisky. Nemohl by mi prosím raději někdo darovat značku omezená rychlost „jeďte třicítkou“?"

Tentokrát už bych se určitě nestyděla…