Jak jsem se opět nezamilovala...

?„Tak co, povidej!“  Sedíme s kamarádkou Lídou na Náplavce před Jachtklubem u kávy, kterou si kořeníme obvyklými kecy, točícími se převážně kolem chlapů. Je květen a ve vzduchu už je cítit přicházející léto. 

Mám to tu ráda. Voní to tu vodou a ráda se dívám, jak se jachty na Vltavě jemně pohupují a lákají k cestě za dobrodružstvím…

„No já toho o něm ještě moc nevím,“ přiznávám a pomalu olizuju lžičku plnou bílé pěny z našlehaného mléka.

„Vlastně jsem se s ním seznámila na seznamce takže…“ Odmlčím se. Ach jo, proč se cítím tak TRAPNĚ...

„Na seznamce?! Odkdy TY chodíš na něco tak trapnýho, jako je seznamka?!“ Podiví se Lída.

 „Asi od tý doby, co si připadám TRAPNÁ!!“ Odpovím až příliš hlasitě a trošku cítím, jak mi cuká v oku...

„Pochop mě, vždyť já bydlím na tý naší vsi a vůbec nikam nechodím. Kde mám tak asi někoho potkat? U nás v sámošce? Postává tam už od rána houf chlapů s lahváčema, tak bych mohla nějakýho klofnout, to by bylo terno, co myslíš? A přece na seznamku snad nelezou jen samí zoufalci,  ne?“

Přesvědčuju sama sebe a jako největší zoufalec si v tu chvíli samozřejmě připadám já.

 Zapaluju si cigaretu a uklidňuju se pohledem na řeku... Rackové přelétají sem a tam a chechtají se...

 „Jmenuje se Radovan, je to právník a bydlí na Hanspaulce.“ Povídám po chvíli triumfálně a významně vyfukuju kouř směrem k Lídě.

 „To jako PRÁVNÍK z HANSPAULKY jo??!!

 To jako PRÁVNÍK z HANSPAULKY si dává rande s TEBOU??!!

A to ti jako přijde NORMÁLNÍ!?“

To musí bejt buď cvok, nebo kecal, nebo úchyl!“ dorazí mě Lídina moudrá slova.

 Samozřejmě se urazím... Proč by si sakra nemoh právník z Hanspaulky dát se mnou rande?

Proč by si sakra PRÁVNÍK z HANSPAULKY nemoh dát rande SE MNOU??!!

No ale čím víc si ty Lídiny blbý kecy přežvykuju v hlavě, tím víc mi dochází, že má možná pravdu. Proč by si sakra právník z Hanspaulky měl dávat rande zrovna se mnou???...

Takže

1. Jsem trapná čtyřicítka!
2. Bydlím v zapadákově!
3. Jsem máma samoživitelka! / z čehož jasně vyplývá bod čtyři /
4. Nemám ani floka!

 Přesto mám potřebu se aspoň trochu bránit, jde přece o mou důstojnost!

 „No snad ještě nevypadám tak strašně, abych si nemohla dovolit mít konečně zajímavýho chlapa! A vůbec, ta Tvoje intuice je úplně na houby! Si moc dobře vzpomínám, jak jsi mi pořád vychvalovala Honzu. Jak je prej starostlivej a milej! Mně bylo vždycky divný, že věčně tráví víkendy s nemocnou babičkou! A jak to dopadlo!... Když jsem s ním čekala dítě, vylezlo z něj, že už jednu rodinu má, jen mi to jaksi zapomněl oznámit!...A zdrhnul!...Debil!!"...ulevuju si. 

„No joo, ale to už je dávno, to bylo pro mě poučení a teď už jsem opatrná.“ Odpoví Lída a chechtá se. 

"Jo pro Tebe poučení! To je teda hezký! A co pro mě?! Kdybych Tě neposlouchala, tak jsem se s ním včas rozešla!“  Rozčílím se. 

„Kdybys mě neposlouchala, tak teď nemáš svýho úžasnýho syna, tak mlč!“ Odbyde mě Lída a pořád se kření. „Hele, tak už nebuď naštvaná, objednám ještě víno, jo?“ 

Lída odchází k baru a já čumím do blba. Má asi pravdu. Je to kamarádka a kamarádky si přece maj říkat pravdu, ne? Začínám být trochu nervozní.

 „Tak kdy máte to rande?“ ptá se Lída a v rukou svírá dvě sklenky vína.

"V sedm na Palačáku...před pomníkem.“ Vzdychnu a napiju se. Nějak se mi tam najednou nechce.

 „Hele, tak to bysme si měly domluvit předem nějakou výmluvu. Víš, kdyby Ti prostě nějak nesed, aby ses mohla na něco vymluvit a zdrhnout, chápeš?.. Hlavně mu prosimtě nesedej do auta!!“

 „V klidu, přijede metrem. Jdeme do restaurace na večeři a pak prý někam do klubu, tak jsem si vzala džíny. Přirozenost nade vše, ne?“ /Krom toho mám prý v těchhle džínách hezkej zadek, ale to už Lídě neříkám./

 „Tak s ním nejezdi po Praze někam podezřele daleko!... A nelez s ním v noci do parku a na ňáký opuštěný místa! A neopij se hlavně, to pak ztratíš zábrany!!“

 Lídina starostlivost mě fakt dojímá. Zvlášť když pozoruju, s jakou rychlostí v ní mizí sklenka červeného.

                                                                      ____

 Je 19.03. Vybíhám z tramvaje, trochu nestíhám. Mám v sobě dvě sklenice vína a spoustu Lídiných chytrých rad, které mi straší v hlavě. Rychle běžím do metra na záchod. Trochu upravit tričko, mejkap, přečísnout se... Do pusy sypu tiktak, 10 bonbonků snad bude stačit, abych nebyla cítit alkoholem.

 Vyjdu z metra na Palačák a rozhlížím se. Před pomníkem postává pár mužů, ale mě nejvíc zaujme ten v bílém... Ano opravdu. Stojí tam! Muž v bílém obleku, výška /nebo spíš nížka/ tak metr šedesát, v ruce třímá kytici pivoňek, a dlouhé vlnité šedé vlasy mu spadají na ramena...

 Proboha!!! To snad nemůže být ON? Říkal, že mu je 47 a tomuhle je určitě přes šedesát!

Výška se bohužel z fotky nepozná... Ale ty vlasy měl přeci hnědý... sice delší vlnitý... do culíku... Ale možná kdyby je rozpustil... a zestárl o 15 let... tak by!!!...To ne!!...

No, zajímavě fakt vypadá, to se mu nedá upřít, chichi, uklidňuju se...Kdyby byl v zeleném, vypadá úplně jak vodník. Okamžitě si vybavím árii z Rusalky: „Ubohá Rusalko bledá, oóó běda oóó běda oóó běda!“... a taky z Erbena: „Ach nechoď dcero na jezero!“... No každopádně oba texty zní dost varovně...

 Asi bych měla včas zdrhnout, ale je mi ho trošku líto, jak tam tak nervozně podupává a kouká na hodinky. Asi by to nebylo fér. A taky přece nemůžu bejt tak povrchní, abych lidi soudila od pohledu, no ne? Tak se tedy zhluboka nadechnu a vykročím...

 Přistoupím k němu. Ucítím zápach levné kolínské, která přehlušuje i vůni pivoněk.

„Ty jsi asi Radovan?“, ptám se opatrně a pořád doufám, že jsem se možná spletla.

„No jo, to jsem já. Takže Ty jsi Lucka, těší mě...tady je něco pro Tebe.“ Zadrmolí a vrazí mi rychle do ruky povadlé pivoňky.

 „..ehm...děkuju,“ hlesnu a trochu vyděšeně si prohlížím kytici.

„No není zač, ukrad jsem je v jedný zahradě na Hanspaulce cestou sem... Hahaha.“  Směje se na celé kolo.

 Takže ŠKRT neboli LAKOMEC, napadá mě. Toho Lída do své povahové charakteristiky nezařadila.

Jeho zvláštní buranské chování jaksi nekoresponduje s tím bílým oblekem, kterým se zřejmě snaží udělat dojem. Hlavně přirozenost, vzpomenu si na svá odpolední slova a potlačuju smích.

 „No… abych řekla pravdu, nějak jsem Tě nemohla poznat... Na tý fotce jsi trochu...“  Nestačím doříct větu, protože mi rychle skočí do řeči.

 „No joo, ta fotka je kapánek staršího data, ale myslim, že sem se zase tak moc nezměnil neee?“  Opět se zasměje. Asi si připadá dost vtipný.

 „Tak co, půjdeme si někam sednout? Tady kousek je vinárnička s hrozně levným vínem.“

 „Jasně.“ Odpovím rezignovaně.

Přesouváme se k vinárně. Jsme tedy podivný páreček. Já kráčím v černém tričku a džínách, s batůžkem na zádech, zatím co on vedle mne hopsá v bílém obleku a šedé vlasy mu divoce vlají kolem hlavy.

 Ve vinárně je přes kouř sotva vidět. Sedneme si k poslednímu prázdnýmu stolku. Je plný omatlaných skleniček a rozsypaných buráků. Smetu je na zem a vzdychnu.

 „ No já teda jíst určitě nebudu, jsem si dal doma rohlik... Ale víno si dám, víno maj levný...stáčený. Co ty...ty si něco dáš? Víno asi taky, že jo? No nevim, jídlo snad ňáký taky maj…

 „Já dvojku červenýho... K jídlu taky nic“... Odpovím rychle. Nějak mě přešla chuť.

„Tak Ty teda bydlíš na Hanspaulce?“  Pokračuju nenápadně ve výslechu.

 „No...vlastně sem tam v podnájmu takovým... Ale asi mě brzy vyhoděj... Nebo odejdu sám, chtěj čím dál víc peněz, to je děs.“  Odpoví a tentokrát se nesměje.

 „Psal jsi, že jsi právník???“

 „No…tak jako joo,“ už se opět chechtá.  „Takovej samozvanej...Tam vedu nějaký ty spolky a radim lidem a táák..No jinak už jsem dělal toho v životě hodně...i taxikáře… Nebo sem měl taky sekáč a zastavárnu a táák různě...“

 „Aha.“ Takže je to taky jasnej KECAL… Lída by měla radost.

 „Budete večeřet?“  Ptá se přicházející servírka a nabízí jídelní lístek.

 „Kdepák, jen víno si dáme!“… Vyděsí se Radovan a lístek rychle vrazí zpět překvapené servírce.  „Nějaký to stáčený červený do džbánečku...a dvě skleničky...dík.“  Dopoví a vybírá při tom ze stolku zbytky buráků. Sype si je do pusy a pokračuje v líčení životních příhod:

 „Tak ty máš syna, že jo... No já mám dceru, ale odmala žije s matkou… Vůbec ji nevídám, matka nechtěla, no a dcera taky nemá zájem, tak se nevnucuju.“

„Takže ty máš dceru, kterou vůbec nevídáš?“  Podivím se. “A kolik jí je?“

 „No dospělá už, jak říkám, já se nevnucuju… Stejně by mě akorát oškubala, určitě je po svý mámě... S ženskejma je to těžký... Já teď poslední roky... po tom mým posledním vztahu... sem nějak nebyl schopnej si nikoho najít…“  Odmlčí se a zadívá se na mě.

Servírka přináší víno. Konečně! Rychle si naleju a ochutnám. Fuj, je to patok! No aspoň nehrozí, že bych se opila a ztratila zábrany. Lída by měla radost.

 Radovan si naleje taky a pokračuje v truchlivém monologu.

 „Jsem měl holku takovou mladou, ona by pořád na diskotéky chodila...No a představ si, jednou takhle jela na diskotéku a tam se opila asi nějak moc a dělala nějaký výtržnosti, tak na ni zavolali policajty. A ty policajti ji vezli na záchytku a cestou to vzali přes les, no a ona jak tam vzadu seděla, tak měla nějak blbě zavřený dveře, a oni narazili do pařezu, a ona jim z toho auta vypadla, a oni ji přejeli!... No strašný!“... Napije se a dramaticky se odmlčí.

 Taky se napiju. Cítím, jak mi začíná škubat v oku. V duchu zpracovávám tu podivnou historku.

„Takže umřela?“ Zeptám se po chvilce trapného ticha.

 „Jo...Je to už deset let a já jsem z toho pořád v šoku...Taky si od tý doby kupuju samý videa se zabíjením. Horory a tak... Můj psychi…“ Rychle se zarazí. „Teda můj kámoš psychiatr /aby sis jako nemyslela, že snad chodím k psychiatrovi, hahaha…/ Tak teda můj kámoš psychiatr říká, že je to prej normální, že mě to jako uklidňuje, koukat na ty videa no... Už jich mám pěknou sbírku doma... Bych je potřeboval nějak vytřídit...Tak sem si řikal... teda tys řikala, že děláš na počítači něco, že jo?“

Němě přikývnu...V oku mi cuká čím dál víc.

 „No to je skvělý, tak sem si řikal, že bys mě mohla udělat seznam takovej abecední těch videí jako, a vytřídit to nějak a táák…“ Významně se na mě zadívá.

 Konečně se odmlčel.

V duchu si rekapituluju vše, co jsem vypozorovala. Takže ŠKRT, KECAL a navíc naprosto jasnej CVOK. Lída by měla radost. Cože to ještě říkala?

Aha ÚCHYL!!...

Tak to ne, na tohle já už čekat nebudu!

Rychle se zvedám.

 „Promiň, musím jít na záchod.“

Na záchodě si obličej polévám studenou vodou a rychle vyťukávám SMSku Lídě:

AKCE KLICE. ZAVOLEJ ZA 5 MINUT.

Ještě chvíli vyčkám a pak se vrátím ke stolu.

 Radovan zatím vyzunkl ten patok a už si leje další. „Vážně skvělý víno, za tu cenu,“ pomlaskává si a dozobává ze stolu poslední zbytky buráků.

 V tom mi zazvoní telefon. Hurá!

„Jé ahooj Lído, proč voláš?“ Dělám překvapenou a chvíli jako poslouchám, co říká. „Ježiš promiň, já Ti je zapomněla nechat ve schránce! Ty už jsi v domě?... No to je průšvih, tak já tam HNED jedu! Tak čau a nezlob se.“

 Obracím se na Radovana a dávám si pozor, abych u toho neměla příliš šťastný výraz.

 „Hele to je průšvih. Já jsem přespávala u kamarádky a zapomněla jsem jí nechat klíče ve schránce a ona teď čeká v domě i se svým malým děckem a já tam musím okamžitě zajet a dát jí je, jinak se nedostane do bytu.“

Chrlím na něho ty slova jako kulomet a snažím se tvářit zkroušeně. Ale moc mi to nejde.

„Tak já musím běžet, měj se fajn!“ Rychle se zvedám. Zdrhám a na stole nechávám ležet zvadlé pivoňky.

 „No tak teda ahoj no, tak si brzo zavoláme jo?... A to víno můžu za Tebe dopít?“ volá na mě ještě překvapený Radovan, ale já už ho neslyším.

Vyjdu ven a rychle se nadechnu studeného vzduchu. Večer je chladný. Oknem pozoruju Radovana, jak dopíjí mou sklenku vína a trochu zamyšleně zírá na kytici pivoněk. Odcházím na tramvaj a už je mi fajn.

 Lída měla pravdu. Je to fakt dobrá kamarádka.

Dnes jsem se zase nezamilovala. A možná se nezamiluju ani příště.

Ale kamarádi, Ti už mi zůstanou.

Napořád.