Jak jsme jeli do Budyšína prosvišťovat němeská slovíška

Když syn loni přinesl už druhou čtyřku z němčiny a otráveně prohlásil, že ho tenhle jazyk fááákt nebaví, bylo mi jasné, že s tím musím něco udělat.  Podzimní prázdniny jevily se jako stvořené k návštěvě německých sousedů. 

Pozvala jsem kamarádku s podobně pubertální dcerou a podařilo se nám přesvědčit obě dítka, že pojedeme na skvělý výlet. Dívku jsme nalákaly na nákup značkového oblečení za výhodné ceny a syna na schnitzel velikosti XXXL.

Krom toho budou mít jedinečnou šanci si prosvištit němeská slovíška a získat vřelejší vztah k tomuto jazyku i národu.

Tak se naše partička sešla jednoho říjnového pochmurného rána na vlakovém nádraží, odkud jsme měli namířeno na výlet do saského Budyšína. Cestu jsme si krátili pátráním po slovíčkách, která by se dala použít při návštěvě německé restaurace.

Záhy se ukázalo, že naše děti v deváté třídě o hodinách němčiny probírají pohádky. Můj syn tu „O Rotkäppchen“ ( O červené Karkulce) a kamarádky dcera, která už je o lekci dál, se právě učí  „O das Aschenputtel“, neboli O Popelce.  Už začínám chápat, proč je to nebaví.

Já jsem z paměti vydolovala frázi „kommen sie nach schwarze küche bitte“, kterou jsem naposledy použila před 30ti léty, když jsem jako průvodkyně brigádničila na hradě Pecka a snažila se turisty nasměrovat do černé kuchyně.

Kamarádka Lída , která zná němčinu pouze z lekcí v pořadu Česká soda, si zapamatovala „scheize katze“,což snad raději nebudu ani překládat.

Syn dokáže říct: „Warum hast du so große Zähne?“ (proč máš tak velké zuby) a Lídina dcera si vzpomněla, že Popelka přebírala Erbsen und Linsen.
 

Bylo nám jasné, že pokud se v restauraci nevyskytne černá kuchyně, Popelka, Karkulka, číšník s přerostlými špičáky nebo pokaděná kočka, dá se z našich slovíček použít jen hrách a čočka, které ovšem naše děti nejedí.  Nezbývá než vsadit na Schnitzel, Wurst a Knödel.

Cesta vlakem vesele ubíhala, brzy jsme přejeli pomyslnou hranici a ocitli se u sousedů. Bylo znát, že projíždíme bývalým NDR. V dešti a mlze se pohraniční vlaková nádraží zdála být podobně oprýskaná a nevlídná, jako ta naše, a kdybychom neviděli německé nápisy, ani bychom nepoznali, že už nejsme doma.

„Hmm, je to tady taky pěkně hnusný.“ Prohlásil syn otráveně při pohledu z okna.  „Co tam jako budeme celej den v tomhle počasí dělat?“

„Nebojte se, mám připravený skvělý program!“ Nehodlám se jen tak zbavit optimismu.

„Nejdřív si dáme někde supr oběd, a pak půjdeme na prohlídku hradu a na procházku historickým centrem. Nakonec zajdeme na nákupy, dáme si dortíček a vyrazíme zpátky.“ Plánuju natěšeně.

„Jo, akorát jsi zapomněla, že je pondělí. To jsou, jak jistě víš, památky všude zavřený!“ Odtuší synek.

„V Německu určitě ne!“ Nevzdávám se. „Tam mají otevřeno pořád, neboli ímrvére!“

Po dvou hodinách cesty dorážíme k přestupní stanici. Odtud už je to dalším vlakem jen deset minut k cíli, proto upřeně pozoruji projíždějící zastávky. Jedna vypadá obzvlášť zajímavě. Polorozpadlá bouda, vedle které se z křoví vynořují pozůstatky jakési strašidelné dřevěné maringotky.

„Demitz-Tumitz.“ Čtu nahlas název podivné zastávky.

„Takže hezky česky to znamená Kde nic – tu nic.“ Pomyslím si, když obhlédnu okolí a spatřím jen pole lán.

„Hm, tady bych teda nechtěl skejnout.“ Oznámí mi synek, netuše, co ho dnes ještě čeká.

Konečně dorážíme do cíle. Zastávka Budyšín v celé své východoněmecké kráse! Je poledne, čas akorát na oběd. Zamíříme do centra. Nádražní bufet s wurstem vynecháme a k nelibosti puberťáků se cestou nenecháme zlákat ani kuřetem z Kentucky a ani tím od Mc Donalda.

„Ne, ne, ne, kdepák, půjdeme hezky do klasické restaurace, kde si pořádně zašprechtíme!“

Než konečně objevíme vhodné místo, které by se zamlouvala puberťákům i peněženkám, uběhne půl hodiny.

Usadíme se a zkoumáme lístek. Snažíme se donutit děti, aby nám z něho něco přečetly, ale marně. Pohádka o Karkulce ani o Popelce v něm není.

Po menším úsilí se nám s Lídou podaří vytvořit frázi, kterou jim hned hrdě předneseme:

 „Kein Schnitzel, keine Wurst, kein Knödel. Eine Linsensuppe bitte.“

Puberťáci naše nadšení nesdílejí. Odvětí, že si dají „zweimal schnitzel“ a hned poté, co nás oberou o eura, odsednou si pro jistotu k jinému stolu.

„Tím líp…Aspoň je to donutí se domluvit!“

Po chvíli je slyšíme, jak plynule klábosí s číšníkem.

„No vidíš, jak jim to jde.“ Chválí je Lída, než jí prozradím, že dítka k domluvě používají angličtinu.

Zbytek polední pauzy už probíhá celkem bez problémů. Jen místo Linsensuppe nám přinesou Kartoffelsuppe a syn si stěžuje, že schnitzel nemá velikost XXXL, ale XS, což znamená, že bude mít brzy opět hlad.

Vydáme se na obhlídku hradu. Syn měl pravdu. V pondělí zavřeno. Prší a fouká silný vítr.

„No kdyby bylo hezky, tak je tady hezky.“ Zasní se Lída a nasadí čepici, šálu a palčáky.

 Třikrát obkroužíme hrad, abychom zjistili, že Demitz – Tumitz.

Projdeme parčíkem dolů k vodě. Tam nás krom vichru a deště překvapí ještě mlha. Naštvaný synek už má zase hlad. Lídina dcerka se klepe v letní bundičce a kňourá, že chce jít na nákupy. Vzdáváme to a vyrážíme k obchodnímu centru.  

Hladovému synovi zde objednávám XS štrůdl mit šlehačka und heiße Schokolade za XXL ceny.

Lída jde s dcerou nakupovat. Za chvíli jsou zpět. Zjistily, že většina obchodů je zavřená, neboť obchoďák právě prochází rozsáhlou rekonstrukcí.

Objednám jim na uklidnění štrůdl mit šlehačka und heiße Schokolade a vydám se hledat WC. Bohužel je také v rekonstrukci. Musím použít chemické, které se nachází venku. Je tam fronta. Když přijdu na řadu, zjišťuju, že u sebe nemám euro, které se musí vhodit, aby se budka otevřela. Vracím se.

Na uklidnění si objednám štrůdl mit šlehačka und heiße Schokolade.

Než to zdlábnem a dáme dohromady dostatek eur, je akorát čas k návratu. Na nádraží už čeká vláček. Konečně sedíme v teple, aniž bychom byli nuceni za to platit.

 Dojedeme k přestupní stanici. Vydáme se na nástupiště, odkud nám má za chvíli jet vlak až domů. Pro jistotu ještě jednou kontroluju, jestli jsme tam správně.

Vše se zdá být v pořádku. Vlak přijíždí o chvilku dříve. Nastoupíme a vyrážíme. Po chvíli se objeví průvodčí. Ukážeme lístky. Průvodčí se nám směsí polštiny a němčiny snaží sdělit, že jsme ve špatném vlaku.

Když pátrám, jak je to možné, vyjde najevo, že ze stejného nástupiště vyjíždí ve stejný čas vlaky dva. Akorát každý jiným směrem. Průvodčí s úsměvem sděluje, že se to stává často, že to lidi spletou, ale že se nedá nic dělat, musíme jet až na konečnou do Görlitz a odtud zase zpátky. Když to dobře půjde, můžeme být prý do půlnoci v Čechách, sdělí nám ten bodrý muž zvesela.

„Kommen sie nach schwarze küche!!“ Zavřeštím na něho.

„Scheize katze!“ Uleví si Lída.

 „Warum hast du so große Zähne?“  Zařve na průvodčího synek.

Než mu stihne Lídina dcerka poradit, aby šel přebírat Erbsen und Linsen, průvodčí raději prchá do jiného vagonu.

„To je blbost, jet až na konečnou, vždyť jedeme opačným směrem.“ Sdělím partě.

„Musíme okamžitě vystoupit a dostat se zpátky!“ Zařve Lída a hrne se ke dveřím. Následujeme ji.

Vlak právě zastavuje. V okamžiku, kdy se Lída chystá vystoupit, zahlédnu povědomou boudu s maringotkou.

Demitz-Tumitz!

„Né, tady nééé!!!“ Zařvu a vtáhnu ji zpátky. „Odsuď už bychom se v životě nedostali.“

Vrátíme se zpět na místo.  

„Můžu Vám pomoct?“ Promluví na nás k našemu překvapení plynnou angličtinou mladík v brýlích, sedící opodál.

 „Poslouchal jsem, co Vám radil ten vysmátej průvodčí. Je to fakt blbost. Ale když vystoupíte se mnou na příští zastávce, dovedu Vás k autobusu, který jede až do Zittau.Tam jen přestoupíte na vlak a v devět už budete v Liberci.

No hurá!

Mladík nezklamal, přivedl nás k busu, ten správný vlak jsme také stihli a v deset večer jsme se konečně dokodrcali až domů.

„Tak co, jak se Ti líbil výlet?“ Optám se po příjezdu hezky zčerstva synka.

„Scheize, scheize, scheize!!!“ Zařve a zaleze do svého pokojíčku.

No vida. Jedno slovíčko si přece jen prosvištěl. A mám dojem, že ho bude používat trochu častěji než Rotkäppchen a Aschenputtel.