Jeden den po padesáti letech života... aneb narodila jsem se správně!

Ten den už skončil. Zbyly mi desítky vypitých lahví, spousta povadlých květin, páreček pochrupujících přátel, přecpaný břicho a prázdná hlava. 

 V chodbě zbytky cigaretovýho kouře. V kuchyni mezi špinavými skleničkami uvízlo pár tupých myšlenek.  V koupelně polykám ibalgin a zírám na tu opuchlinu v zrcadle, z které se právě stala žena v nejhorších letech.

Mládí v hajzlu a do důchodu daleko.

„Vítej v klubu padesátníků Lucie.“

Kdybych si mohla vybrat, začalo by to všechno jinak. A tím „začalo“, myslím fakt ten úplně nejúplnější začátek mýho života. Za prvé bych se rozhodně nemohla narodit v zimě. Já letní typ, který toto období přežívá ve stavu hybernace!  Kdepák, narodila bych se v květnu nebo v červnu, když už je celá příroda hezky probuzená a rozkvetlá. A taky bych se NIKDY nemohla narodit na severu v horách, kde je v zimě zima a v létě zejma!

Úplně nejlepší by bylo, kdybych se narodila někde v Provence… nebo jižní Španělsko…Toskánsko…jojo…tam někde by to bylo. Nebo aspoň jižní Morava.

Jelikož jsem se ale na světě kdysi objevila na blbým místě, v chudý rodině a v tom nejhnusnějším počasí, nekonala se na počest této události žádná zahradní párty pro všechny mé přátele s rautem a svalnatou pánskou obsluhou. Kvůli době koronavirové nepřipadal v úvahu ani pronájem té nejlevnější  hospůdky.

Organizace celé této události se nakonec bez mého vědomí iniciativně chopila maminka, takže se výběr hostů zcela vymkl mé kontrole. Z mých známých se oslavy zúčastnila pouze má nejlepší kamarádka s přítelem. Ti přijeli, aby si se mnou pokecali.

Pak pár tetiček a strýčků, které máma pozvala, aby si s nimi pokecala ONA.

 Přijela teta Maruš, která se těšila, že si zatančí. Strýc Pepa, kterému Maruš podstrojuje cizrnu s bulgurem a sedmikráskovou polívku, se těšil na gulášek se šesti.

Pak tu byl ještě strýček Pavel - vdovec, o kterého se tu staráme už pár týdnů, od té doby, co si v lese při sběru hub zlomil kotník a lýtkovou kost. Ten se těšil na whisky.

Dále přijela nechutně vychrtlá teta ER s manželem. Ta se těšila, až mi bude moct říct, abych už konečně zhubla.

 Pak bratranec, který se rád chválí. Ten se těšil, až nám bude moct říct, jak vypadá dobře a že na něj pořád letěj mladý holky…  

Dále mí tři bratři, tři synovci a přítelkyně kohosi z nich. Bratři se těšili na žranici. Přítelkyně se těšila na cokoli bez lepku. Můj syn se těšil na synovce. Synovci se netěšili. Byli tu z donucení, tak jen všichni čučeli do mobilu.

A já? Já jsem neměla na těšení čas. Pekla jsem totiž od božího rána plecko, bůček a kachní stehna, vařila uzené, smažila řízky a kachní prsa, vyráběla saláty, strouhala křen, obkládala studené mísy, nakládala maso na špízy a hermelíny k zapečení, chystala misky s nakládanou zeleninou, krájela pečivo a připravovala drinky.

Maminka měla za úkol udělat bramborový salát a přichystat stůl. Ale nestíhala. Potřebovala si totiž ještě omýt hlavu, natočit vlasy, vybrat róbu, namalovat se a připravit se na to, být hvězdou večera.

Já- hvězda kuchyně, jsem zatím o patro výš funěla v zástěře u sporáku, vytahovala z oleje prskající řízky, krájela maso, přilepovala náplastí nařízlý prst a spálenou ruku omotala kapesníkem.  

Když jsem se ufuněná vydala před třetí hodinou obhlédnout přichystané stoly, našla jsem v kuchyni maminku, jak se natřásá před zrcadlem v koktejlových šatech a zjevně spokojeně si na tvář patlá mejkap. Na stolech nic.

Propadla jsem panice, první hosté měli za chvíli dorazit.

 „Nebuď nervózní ségra, máš přece narozeniny né? Hahaha.“

 Chechtal se můj zjevně už lehce podroušený mladší bratr, který do mě vrazil, když jsem sprintovala pro chybějící talíře, občerstvení, skleničky i židle.

Kdosi zmáčkl domovní zvonek.

Maminka se usmála, do výstřihu prskla pár kapek vůně Chanel číslo pět a vyplula vítat první hosty. Já jsem rychle zdrhla o patro výš, abych si strhla zástěru a smyla řízkovou mastnotu z rukou i obličeje.

Jéje. Teta ER přijela jako první! Rychle si pod džíny nasoukám stahovací spodky. Na hledání róby už není čas. Navlíknu halenku a vlasy nasáklé řízkovoolejovým smradem přestříkám voňavkou. Popadnu tácy s masem a řítím se ze schodů.

„Vypadáš úžasně!“ Slyším tetu vychvalovat maminku.

Když se zjevím já, už nechválí. Přelétne mě očima.

 „No ahooj oslavenkyně, to je teda věk, co. Hahaha.“

„Hahaha.“ Odpovím jí a narovnám na stůl tácy s masem.

„No bůček a uzený, to mi teda fakt nebudem, viď Petře!“

 Pohlédne na manžela.

„Nemáš něco dietního? Ty kachní prsíčka jsou vypečený až moc!“

„Bohemku brut nemáte? Jinou nepiju.“

Jdu si tajně nalít panáka whisky.

Přichází bratři a synovci. Také teta Maruš a Pepa. Nakonec i kamarádka Lída s Ondrou a bratránek.

Otčím rozlévá šampaňské. Všichni mi přejí a vesele se baví. Já běhám a rozlévám drinky.

Maminka začne vytahovat album. Vyloví tu nepříšernější fotku malé Lucinky, kterak leží hezky rozcapená v postýlce, jak ji pánbůh stvořil a všem ukazuje, jaké jsem měla roztomilé faldíčky.

Po chvíli vyloví z paměti ještě i příšernou historku o tom, jak jsem se ve dvou letech na návštěvě pokakala.

Jdu si nalít dalšího panáka.

Bratr Pavel vytáhne další perlu z mého dětství. Tentokrát o tom, jak jsem se snažila z vajíčka vypěstovat kuřátko a vylíhl se pukavec.

Bratr Petr si vzpomene, jak jsem si do kapsiček u kabátku nasbírala šneky a ti se nechutně rozlezli po celé šatně.

Bratr Pepa přihodí bombu největší. Tu o mrtvém ptáčkovi, kterého jsem marně oživovala dva dny. Než začal zapáchat.

Jdu si nalít třetího panáka a ač již nekouřím, vysomruju od kamarádky první cigaretu.

Když se vrátím do kuchyně, bratranec právě vypráví, jak vypadá pořád úžasně a jak na něj letěj mladý holky.

Taky vypráví, že je v práci nejlepší, protože všechno umí.

Pak si vzpomene, jak jsme se před dvaceti lety opili rumem a nalije si pár panáků.

Poté naštěstí sklopí hlavu a usne.

Kamarádka Lída, vážící 40kilo i s postelí, si vzpomene, jak jsem si před rokem vybírala v Itálii šaty a ve všech jsem si připadala tlustá. „Nojo, nechtěla tomu věřit, že by byla tak tlustá!“ Chechtá se štíhlá Lída a cpe se bůčkem.

Její přítel Ondra, který má silnou nadváhu, mě pozve na cigáro.

Bratr Petr se lehce opil a poplácá mě po zadku. „No to je teda materiál“ zařve a porovnává mou zadnici se zadečkem mé štíhlé matky.

„To víš, ona je po babičce“ Odtuší máma.

„Lucinko, vypadáš dobře, neposlouchej je, uklidňuje mě hodný strýček a naleje mi whisky.

Kdosi pustil hudbu a teta Maruš tančí.

Teta ER odchází. Před odchodem mně nezapomene připomenout, abych zhubla.

Maminka se přiopila šampíčkem, tak ji odvádím do ložnice.

„Ach dcerko, víš jak jsem se bála, abych dobře ochutila ten bramborovej salát! Ty ho totiž umíš nejlíp! Já vím, že jsem Ti to nikdy neříkala, ale já tě mám tak hrozně ráda! Bylas to nekrásnější miminko! Nejkrásnější! Jako panenka!“

Zamumlá, když ji ukládám do postele.

A mně konečně dojde, že jsem před padesáti lety vykoukla na svět v tu pravou chvíli a na tom pravém místě. Tuhle rodinu bych totiž nikdy neměnila.